úterý 29. června 2010

Holter a já

Holter, to není můj nový přítel ze sousedního Německa. To je takové zařízení, co mi celý den měří tlak. Ale jak jsem se k němu dostal a co z toho zatím bylo, to vám musim vypovědět popořádku.

Takže začalo to, když Máňa chtěla, abych zhubnul - a to neměla chtít! Jednak vůbec nejsem otylý, druhak v mým věku to břiško už tak nějak jako ukazuje, že se máme dobře no a hlavně – já jak se do něčeho dám, tak to beru hákem.

Na zahradě máme pro vnoučata takovou tu trampolínu (aspoň občas k nám zajdou a je to levnější, než bazén). Unese to sto kilo a do toho limitu já se v podstatě skoro vejdu, no a tak jsem zkoušel skákat takový jakože skoky. Samozřejmě pod rouškou večerního šera, aby sousedi neviděli - připadal jsem si jak cirkusák.

A jak tak skáču a potim tuky, tak najednou ta moje pumpička začala jakoby vynechávat nebo co. No nebylo to příjemné: Máňu jsem volat nechtěl, abych ji neplašil (a hlavně by mi pak nedovolila jíst tučný) a zase ta představa, jak mně ráno najdou v trenyrkách pod trampoškou mi moc nepřidala.

Tak jsem šel spát. Ráno plus minus furt stejný. V poledne jsem už panikařil a vydal se do města k doktorovi. V čekárně jsem se usadil mezi lidi, snažil se tvářit co nejmín vyděšeně a čekal na sestřičku.

Na čtení tam měli takový leták o tom, jak je pan doktor dobrej, kde všude už pracoval a taky čeho všeho už v oboru dosáhl. Něco na tom asi bylo, protože už jak jsem si to všechno četl, dělalo se mi líp a líp až najednou mi to začalo bouchat úplně normálně.

Takovej to byl doktor!

Takže jsem se chtěl sdekovat, jenže jak jsem se plížil pryč, vylezla sestra, čapla mě a už jsem byl samá přísavka a že mi prý natočí nejaké ékágébé. Marné byly moje protesty, že jsem v pořádku a že víckrát se mi to už nestane (na trampolínu už každopádně nepáchnu). A hned vyšetření a hned že tenhleten holter.

Takže ten můj holter, milé děti, to je taková krabička, co měří tlak. Vždycky jednou za půl hodiny to napumpuje omotávku, co mám kolem ruky a pak to měří. Zatímco na ruce je omotávka, krabička visí na šňurce pod pupičkem. Aby se pumpovaný vzduch dostal do omotávky, byl jsem vybaven a propojen asi dvoumetrovou hadicí. Proč tak dlouhou, to mi hlava nebere, ale je to tak. Asi měl pan doktor během kariéry v péči nějakého obříka a tak to má pro jistotu Holtra velikosti XXL.

Tu hadici mi asi třikrát omotali kolem těla a poslali mě domu. Doma jsem za chvíli přišel na to, že ta hadice mě různě svědí, tahá a vytrhává se z omotávky na ruce, když se předkolnim při plení. No tak jsem to rozmotal a nechal volně viset ke kolenům a bylo to lepší.

Odpoledne jsem měl vyzvednout děcka ze školky a teď co s tim. No tak jsem to smotal, oblíknul si takový volnější kraťasy, zavěsil smyčky do nich a přitáhl přes to gumu v pase – docela to ani nebylo vidět. Přes to volný tričko.

A tim jsem si připravil trapné chvilky, protože jak jsem dorazil do školky, došel do třídy a ta mladá hezká učitelka mi chtěla něco říct, zrovna mi to začalo pumpovat. A jak ví každý zahradník, když se natlakuje hadice, začne se různě narovnávat a vzdouvat a to přesně udělal ten můj šlaušek v těch volnejch kraťasech. Bylo to dost vidět, i Máňa by se asi divila, ale já se statečně tvářil, jako že nic.

Fakt trapas. Ani se mi o tom radši nechce psát, jak se slečna učitelka červenala!

Zas se někdy ozvu!