Pohádka o začarovaném princovi Čuňasovi

(výchová pohádka pro vnoučata)

Byl jednou jeden princ a ten neuměl jíst slušně. Vždycky když jedl, lítaly drobky všude možně, polívka mu tekla za kazajku, brambory padaly pod stůl a jogurt si čas od času namatlal na hlavu. Psi, co obvykle pod stolem číhali na zbytky už to ani nemohli žrát - tolik toho bylo - a byli tlustý na tři prsty.

Když bylo princovi asi dvacet dva let, zničehonic ho úplně nečekaně začarovala zlá čarodějnice. Všichni na zámku se shodli na tom, že to od ní bylo hodně hnusné, protože svůj záměr s nikým předem nekonzultovala a tak se nestihly včas odklidit všechny ostré předměty, o které by se princ mohl píchnout.

Nakonec to ale ani trochu nevadilo, protože ostré předměty s tím začarováním neměly nic společného.

Král vyhlásil, že kdo prince vysvobodí polibkem z úst do úst z lásky, dostane půlku království a celého prince za muže. Samozřejmě že na hrad zvali za účelem vysvobozování jen urozené princezny ženského pohlaví.

Království bylo trochu z ruky - od nejbližšího souseda prakticky až za devatero horami a tak tam byla celkem dlouhá cesta. Princezny, i když vyrazily brzy ráno, dorazily do cíle až večer. Dokonce i ty účastnice, které dosahovaly nejlepších rychlostních průměrů systémem 100 kroků běh 100 kroků chůze (tzv. indiánský běh) nedorazily dřív, než v půl šesté. Všechny bez výjimky byly hrozně hladové.

Kdepak princ - ten by vždycky nejraději hned vysvobozoval, ale jeho královská matka urozená paní královna věděla správně, co se sluší a kam to patří a tak nejdřív uspořádala slavnostní hostinu.

Princ jako obvykle u stolu hltal a hrozně mlaskal. Princezny, když to prasení viděly, nemohly se na ten svinčík dívat. Dělalo se jim špatně od žaludku a dvě nebo tři si dokonce nenápadně ublinknuly.

Když si pak po večeři princ spokojeně odříhnul a našpulil pusu od kečupu, všechny princezny s křikem utekly.

Na zámku byli všichni nešťastní a nevěděli co s tím. Až jedna hezká služebná Běta si řekla, že to tak nenechá a naučila prince jíst slušně. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec princ dokázal sníst polívku a necintat přitom na podlahu.

Pak přišel ten den, kdy další princezna už neutekla. Políbila prince ještě v jídelně a tak ho vysvobodila. (Dětem vyprávíme vzrušeným hlasem.)

Království jásalo, jen princ nejásal, protože si uvědomil, že miluje služebnou Bětu. Naštěstí to princezně nějak vysvětlili a tak byla brzy veliká svatba. Trochu mrzuté bylo, že princ s Bětou přišli o tu půlku království, kterou si princezna nechala.

Ale co už. I tak žili šťastně, jenom princ se nemohl zbavit té přezdívky Čuňas. Z toho je vidět, že i když se třeba nakonec naučíme u stolu neprasit a jíst pořádně, je lepší, aby to bylo dřív, než dostanem nějakou takovou přezdívku.